Dříve, v dobách pomalých HDD a častého přeinstalovávání Windows XP, to dávalo perfektní smysl. Když vám spadl systém a museli jste formátovat C:, fotky a hry na D: zůstaly v bezpečí. Dnes už je situace trochu jiná.
Proč DISK NEDĚLIT (Jeden velký oddíl C:)
Tohle je dnes preferovaná varianta pro většinu hráčů. Proč?
- Flexibilita místa: Představte si, že máte 1TB SSD. Rozdělíte ho na 150 GB pro systém a zbytek pro hry. Pak vyjde update Windows, nasbírá se cache a bum – disk C je plný. Přitom na D máte 200 GB volno. Jenže systém to neumí využít. Máte místo, ale nemůžete ho použít tam, kde je potřeba.
- Správa her: Většina launcherů (Steam, Epic) si dnes hry ukládá do jedné složky. Nemusíte řešit, kam co instalujete.
- Výkon: U SSD je to jedno. Rozdělení disku nemá na rychlost SSD žádný vliv (na rozdíl od HDD, kde se řešily "vnější stopy").
Proč DISK ROZDĚLIT (C: a D:)
Stále to má své zastánce a v určitých případech to má logiku:
- Čistá instalace Windows: Pokud jste typ člověka, co každý rok formátuje Windows "načisto", oddělený disk D: s hrami vám ušetří stahování. Stačí po reinstalaci systému ukázat Steamu cestu na D: a on si hry jen "ověří".
- Organizace: Někdo má prostě rád pořádek. C: je práce systému, D: je zábava.
Nechte to v kuse
Pokud máte jen jeden disk (třeba 1TB nebo 2TB), nedělte ho. Problémy s nedostatkem místa na špatně odhadnutém systémovém oddílu jsou mnohem otravnější než nutnost jednou za 3 roky stáhnout hry znovu.
Nejlepší řešení? Mít dva fyzické disky. Jeden menší na systém, druhý obří (2TB+) čistě na hry.
Proč nepoužívat jedno velké písmeno C: ? Důvody pro rozdělení
Stále je mnoho uživatelů, kteří mají po instalaci počítače celých 2 TB přiděleno výlučně primárnímu systémovému oddílu (Disk C:). Není to samo o sobě žádná katastrofa z pohledu rychlosti nebo opotřebení SSD disků, nicméně přináší to zásadní nevýhody z perspektivy organizace a hlavně záchrany vašich dat při pádu softwaru.
- Reinstalace na jedno kliknutí: Pokud dojde k nevratnému poškození Windows (z důvodu viru nebo poškozené aktualizace), reinstalace bez ztráty dat je složitější. Pokud máte systém na malém C: oddílu (např. o velikosti 200 GB) a hry/dokumenty/zálohy bezpečně v izolovaném D: (Data), stačí při reinstalaci celý lokální oddíl C prostě smazat, zformátovat a začít načisto. Vaše Steam knihovna na Disku D: zůstane nedotčená! Jen si pak vejdete do Steamu, připojíte stávající knihovnu na Dku a ihned se bez mnohahodinového stahování ocitnete v herní akci.
- Šifrování částí dat: Možná máte citlivá soukromá či pracovní data (účetnictví apod.), která chcete ochránit nástrojem BitLocker či VeraCrypt. Šifrovat celé C: narušuje mnohdy rychlost a přístupy základního systému, kdežto zašifrovaný oddíl např. Z: o velikosti 50 GB zajistí nepenetrovatelný bezpečný přístav pro dokumenty bez kompromisů.
- Lepší organizace cache: Video editoři i hráči někdy používají speciální dedikovaný oddíl např. E: jen a výlučně jako takzvanou "scratch disk/cache". Tvorbou oddílu limitujete absolutní gigabajty, které si tam může žravý engine (třeba Adobe After Effects nebo Unreal Engine 5 shader pre-cache) uložit, aniž by hrozilo překročení kapacity a kompletní kolaps Windows.
Starý MBR versus Moderní GPT – věčný technický rozkol
Když instalujete nový prázdný disk ve Správě disků, Windows se vás na úplném začátku zeptá, zda pro incializaci použije záznam Master Boot Record (MBR) nebo moderní GUID Partition Table (GPT). Pokud narazíte na toto nastavení – pro disk roku 2026 i pět let nazpět – vždy a nutně volte GPT.
Proč? Zastaralý standard MBR drží informace o rozdělování pevně svázané do velmi omezené stopy sektoru nula. Co je ale horší – limituje absolutní kapacitu fyzického disku na směšných 2 TB! Představte si to utrpení, kdybyste koupili nadupané 4TB SSD za nemalé peníze a kvůli použitému MBR byste jej mohli rozdělit jen maximálně do velikosti 2 Terabajtů, o dvě třetiny byste přišli. Dále MBR podporuje pouhopouhé 4 primární logické rozdělení. Naproti tomu novodobé zapojení a BIOS/UEFI obvodům plně vyhovující GPT žádné takové otravné kapacitní brzdy nemá a na každém driveu zvládne bez potíží držet stovky oddílů navíc k šifrování dat.
Velikost alokační jednotky při formátování (Cluster Size)
Další skrytou pastí, do které se při vytváření disků spadne, je expertní možnost s rozevíracím menu pojmenovaná "Velikost alokační jednotky". Windows standardně doporučí číslo 4096 bajtů (4K). Jakožto průměrný zákazník tu nemusíte moc přemýšlet. Funguje spolehlivě.
Avšak pozor – pro velkoobjemové úložiště určené výlučně na gigantické desítky gigabajtů vážící 4K videopodkazy či monstrózní sbírku 100GB her můžete vyzkoušet vybrat hodnotu na masivních 64 kilobajtů! Proč? Pro čtení i ukládání nepřerušovaných gigantických bloků dat tak systém odesílá a organizuje rozsáhlejší hovory do velínů řadiče NVMe pamětí. Tím snižujete overhead tabulek disků a maličko urychlíte lineární čtení při zátěži.